PŘEDMLUVA O MNĚ


uvod_foto.jpg Jsem původním povoláním veterinární lékař a fotografuji od roku 1956, kdy jsem si pořídil první kinofilmový aparát Exaktu Varex z bývalé NDR. Jsem absolutní self made man , odškolený teoreticky knihou Kulhánka, Černobílá fotografie, německou knihou Exacta Kleinbildphotografie a dalšími knihami a články v odborných časopisech. Od jiných fotografů jsem mnoho neokoukal, navštěvoval jsem sice hodně foto výstavy a obdivoval práce své nastávající konkurence, ale později jsem přestal výstavy navštěvovat , abych neskončil jako plagiátor nápadů, které mne na výstavách zaujaly. Fotil jsem nikoliv jen za pěkného fotografického počasí, ale právě pouze tehdy, kdy jsem měl volno v mém náročném povolání a samozřejmě i během jeho výkonu, pokud to situace dovolovala, a to bylo počasí často méně vhodné až nevhodné. Neskonale jsem trpěl, když venku bylo úžasné, jasné, slunečné počasí s ostrým světlem a já se dusil uvězněn v šeru a čpavkovém zápachu velkokapacitních socialistických chlévů.
Po prvních pokusech s Exactou, kdy jsem pracoval s jemnozrnnými, málo citlivými filmy a vývojkami, jako Agfa Atomal, jsem brzy poznal, že používání času 1/25 ( kvůli zaručenější velké hloubce ostrosti - viděl jsme po studiích hůře na dálku) je pro mne problematické, poněvadž ten čas neudržím klidnou rukou. Přesvědčili mne o tom kolegové třebas na stejném vojenském cvičení, kde mne s tímto časem vyfotili perfektně ostře, zatím co já jsem je vypodobnil na rozmazaninách. Postupně, metodou pokusů a omylů, jsem začal dělat slušnější fotky. Fotil jsem, vše, co se mi líbilo a zdálo být "umělecky", hlavně krajinářsky, atraktivní a zajímavé. Fotil jsem sebe a své většinou starší přátele, kteří už dnes nejsou mezi námi živými a nechávám na posouzení odborníků, zdali jsem zachytil jejich vnitřní duši, jako slavní portrétisté . Já to bohužel na jejich fotkách nepoznávám, i když se strašně snažím. Hlavně, že to poznávají kritici. Jejich názor je důležitější.
Nezahodil jsem ani jednu svou fotku, i když zkaženou, a myslím že jsem udělal dobře. Dnes, po 50 letech, nelituji, že jsem na příklad kdysi vyfotil svého přítele při zakládání uhlí do kamen, ( kdo už dnes topí ještě v klasických kamnech, snad jen někde na samotách v horách ?), žně za pomoci mlátiček, (které skončily už všechny ve šrotu) a koňských potahů ( které už vidíme jen na vozatajských soutěžích) , polozbořené domy a chalupy a plevelem zarostlé hřbitovy v pohraničí, (kde jsem nastoupil na své první místo), spoustu vrabců ve městech (kteří mizejí postupně z naší přírody a měst) atd. . Fotografie tak na věky uchovávají naši minulost a nostalgické vzpomínky na naše první působiště, první lásku, první přátele, první výlety po republice a do zahraničí, k moři a na hory, naši první kočku nebo pejska. Pevně doufám, že můj fotoarchiv čítající kolem 45.000 snímků, vzorně vedený, a v současné době postupně skenovaný, neskončí na smetišti, což hrozí i daleko významnějším, i když černobílým záběrům, jako na př. cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, jak sdělil nedávno zbylý ze slavné dvojice pan Ing. Zikmund, který má fotoarchiv, stejně jako já, vzorně vedený.
Nikdy jsem se, až na jednu výjimku, nezúčastnil žádné fotosoutěže, nevěřím totiž v možnost vybrat jednu, jedinou nejlepší fotku z tisíců ostatních. Kromě toho mne štve, že mívám na výsledky soutěží velmi rozdílný názor od renomovaných soutěžních komisí, byť obsazených velmi uznávanými fotografickými odborníky. V téhle souvislosti mne napadá zda má vůbec smysl soutěžit třebas ve sportu v nejrůznějších závodech, když rozdíly v čase doběhu nebo dojezdu prvních několika sportovců se počítají v setinách nebo tisícinách vteřiny? Všichni ti první by měli stát na nejvyšším stupínku a ne jenom jeden o tisícinku rychlejší než ti další dva až tři. Zaslouží si to všichni!
Co jsem si ale kladl postupně za cíl, bylo, moje fotky publikovat v časopisech, magazínech a knihách. A to se mi povedlo. V roce 1957 jsem si ještě přikoupil velkoformátovější Praktisix s jeho známými nedostatky v posunování obrázků a jinými bolestmi. Od roku 1970 jsem přestal fotografovat na kinofilm a pořídil si středoformátovou zrcadlovku Rolleiflex s výměnnými kazetami a nakonec i Linhof Master Techniku, kterou považuji ze svých dosud pořízených aparátů před digitální érou za nejlepší, i když samozřejmě odvislou od pevného stativu. Tento aparát mne upřednostňoval v konkurenci s ostatními fotografy svým velkým formátem až do velikosti negativu nebo diapozitivu 6 x 9 až 9 x 12. Přibyl pohotovější Asahi Pentax 6 x 7, který počítám k dalším výborným aparátům. S těmito aparáty začala moje éra fotografování na barevné diapozitivy, nejdříve na starý dobrý Agfachrome později na výborný Kodak. Svoje vůbec první fotky jsem umístil dokonce v zahraničním časopise Vollblut , Zucht und Rennen s reportáží z velké Pardubické. Vzrostlo mi tím sebevědomí. Pak jsem publikoval v tehdejších magazínech Svět v obrazech a Květy , v nakladatelství Pressfoto se mi podařilo uveřejnit několik desítek pohlednic, později jsem publikoval v učebních Pedagogického nakladatelství , dodal jsem všech 25 fotografií k plakátu jubilejní 100. Velké Pardubické, publikoval jsem v bývalém SZN ( mimo jiné v knize o chovu koní v Československu), v časopise Veterinářství a Časopise komory veterinárních lékařů, vyhrál jsem dokonce třetí cenu v zahraničním magazínu Phototechnik International fotkou z Velké pardubické při jediné soutěži, které jsem se výjimečně zúčastnil. Jednu fotku z Velké Pardubické jsme umístil v reprezentační zahraniční publikací o koních. Poskytl jsem všechny fotky k barevnému nástěnnému, vydařenému, kalendáři francouzské farmaceutické firmy, jednotlivé fotky se mi podařilo umístit i v zahraničních kalendářích V 80. letech mi vyšla první mnou vysněná barevná obrazová publikace o Průhonickém parku, na jehož okraji bydlím a kde znám každý kámen a udělal jsem v něm stovky a stovky záběrů. Domnívám se, že krásné prostředí tohoto parku vybudovaného hrabětem Sylva Taroucou ve mně vyvolalo a povzbudilo dovednost poznávat a vyhledávat krásy neporušené krajiny. Vlastním nákladem jsem vydal soubor pohlednic z Průhonického parku, který je však neprodejný, poněvadž lidé nejsou ochotni za jeden soubor o 8 fotkách vydat 30 korun, což na př. představuje cenu dvou půllitrů Plzeňského piva nebo jedné krabičky lacinějších cigaret. Následovala kniha Zelená klenotnice o chráněné přírodě středních Čech a kniha o plemenech koček. V nedávné době jsem poskytl své fotografie do naučného slovníku Universum a do prvních dílů lexikonu Diderot, než zkrachoval, a do Českého atlasu nakladatelství Freytag a Bernt. Řadu článků se svými fotografiemi z cest po republice i cizině jsem uveřejnil v časopise TV Revue, který honoroval moji práci k mé spokojenosti až do doby, kdy začal šetřit. Honorář totiž někdy sotva pokryje poštovné nebo filmový materiál, o ceně za zakoupené fotoaparáty nemluvě.
Nyní žijeme v době internetu a digitální fotografie. Po počátečním váhání a nedůvěře jsem se začal věnovat digitální fotografii a koupil jsem si zrcadlovku Canon EOS 300 D, se kterou ještě stále fotím . Tisícovky starých fotografií od roku 1956 ( což je u mne práce na několik let dopředu) skenuji do digitální podoby a výsledky chci nabízet na internetu chronologicky, tedy ne podle námětů,ale tak, jak záběry vznikaly od roku 1956, tedy od doby před 50 lety i vlastně trochu "životopisně". Přidá to na rozmanitosti prezentace a doufám i na gradaci kvality fotografií od nejhorších (co s týče technické dokonalosti) k nejlepším. Tyto nejstarší fotografie by mohly hlavně zajímat historiky všech oborů.
Z nejnovější doby předřadím vždy těmto černobílým historickým fotkám, prezentovaným chronologicky podle jednotlivých roků, několik svých nejlepších barevných fotografií převážně krajin, hlavně z krásného Průhonického parku, ale i odjinud v kapitolce Top Fota z poslední doby. Ty by mohly zajímat potenciální kupce opravdu uměleckých fotek. Podle rychlosti skenování mého archivu se budu snažit postupně k prvním publikovaný fotkám za roky 1956 - 1966 postupně prezentovat v mé galerii www.fotkymotl.net další roky, vždy s obnovovanou kapitolou Top fotek. Všechny kapitoly budou pořadově číslovány, takže pravidelní návštěvníci mé fotogalerie budou mít přehled o tom, zda všechny moje prezentace viděli.
Uvítám názory kritiků , nikoliv ale těch, z nichž jeden v odborném časopise zmínil, že umělecké fotografie bývají často méně ostré. Jeho kritiky bych si totiž nemohl vážit a poučit se z ní. Tak snad, podle toho názoru, by mohly být ty první moje fotky "umělecké", protože - v důsledku počátečního používání delšího času z volné ruky - rozhýbané a neostré. Nebezpečí, že se zájemcům budou líbit fotografie s kýčovitým obsahem nehrozí, poněvadž žádné takové nedělám a tudíž ani nenabízím.
Uvěří-li někdo tomu, že moje fotografie s mým podpisem se budou po dalších 50 letech jednou prodávat jako fotografie slavného Drtikola nebo Sudka ( to se cítím, co?) za astronomické částky, kdy já už tady nebudu, může se mi ozvat s objednávkou na přiloženém formuláři nebo na e-mail :

Výjimečně možno použít kontakt na: dr.vitamotl@seznam.cz
tel/fax: 267 750 494
mobil:  606 807 047

a sdělit o kterou nebo které fotografie by měl zájem. Stačí udat chronologické pětimístné číslo s písmenem na konci . Tím bude fotografie jednoznačně určena, odeslání fotografie a způsob platby domluvíme telefonicky nebo mailem. Kdo bude mít zájem o to, odkud fotografie pochází, sdělím mu to e-mailem nebo na přiloženém papírku k odesílané fotografii. Uvítám i dotazy zájemců o blíže popsané téma fotky nebo fotografovaný objekt nebo místo, mám-li je ve svém archivu.

Orientační ceny za fotografii velikosti A 2 ..….. 700 Kč
A 3 ……. 600 Kč
A 4 ……..500 Kč

Zapůjčení barevného diapozitivu k publikaci velikosti 4,5 x 6 cm ..…. 700 Kč
6 x 7 a 6 x 9 …. 900 Kč


Na stejném e-mailu očekávám kritické, ale ještě raději pochvalné poznámky k mým fotkám, ke kterým mohu zaujmout stanovisko jenom výjimečně. Prosím o pochopení, Dr. Motl